jak dobÍt svět!

© 2008-11 divnej brouk

Jednoho slunného dne...

 

 

 

 

 

divnej brouk – picture: smutná povídka o životě a smrti

 

divnej brouk – slunný den, život a smrt, vrcholky stromů, les, západ slunce, duše

 

 

Jednoho slunného dne už starý srnec ví – toto je jeho den poslední. Neomylně cítí, že nadešel jeho čas a tak musí jít. Nemá strach. Svůj život prožil tak, jak měl a proto čeká na svůj konec klidně, s pokojem v duši.


Leží v trávě uprostřed malého palouku v lesích a mžourá do sluníčka. Pozoruje hravého motýla, který skotačí po kvítkách. Neslyšně dýchá a odpočívá. Šetří síly na svou poslední pouť. Tráva je tak svěží a šťavnatá, ale on už se nepase. Ví, že už toho není třeba.


Zvolna se zvedá a roztřeseným krokem se vydá ke kraji paseky, kde tiše zurčí malý potůček, co měl vždy tak sladkou a osvěžující vodu. Starý srnec ji sem pokaždé chodil s rozkoší pít. Teď se sklání nad nevelkou tůňku mezi kameny a naposledy pozoruje svůj obraz.


Vidí velké hnědé oči plné moudrosti, klidu a únavy. Ty oči už si zaslouží odpočinek. Viděly toho hodně – radost i bolest, štěstí i křivdu. Viděly život. Srnec zlehka smočí svůj suchý teplý čenich v chladivé vodě. Je dobré vydat se na cestu osvěžen.


Ještě jednou se ohlédne po svém milovaném paloučku a pak odchází do hlubokého lesa. Nachází husté mlází a vkročí do něj. Nechce nikoho rušit, nechce překážet. Ulehne a stočí se do klubíčka.


S radostí v srdci ještě naposledy zvedne hlavu k obloze. Vidí oblaka, kterak plují na své nekonečné pouti a s pokorou zavře oči. Děkuje, že směl spatřit ten krásný svět a chodit po něm.


Naposled zhluboka nasaje jeho vůni a skloní hlavu. Položí svou bradu na suché listí a tiše skoná.


Jeho duše zvolna stoupá ke korunám stromů ozářeným jemným světlem slunka, sklánějícího se k obzoru. Má volnou cestu, je to duše čistá. Celý kraj utichne v posvátné chvíli. Jen příroda umí to tak vycítit. A starý srnec je její součástí.


Neodchází proto opuštěn, celý les se s ním loučí. Bez nářku, bez hluku, bez zbytečných okázalostí. Ptáci v korunách jej pohledem vyprovází, listí stromů přestává šumět, vánek ustává.


Poslední štíhlé větvičky zlatavé barvy, poslední dotyk s lesem, poslední pozdrav a duše letí prozářeným vzduchem k modrému nebi, teď už úplně svobodná.


Les se pomalu ukládá k spánku. Mír a pokoj ovládnou dnešní soumrak. Všichni vědí, že odešel starý srnec.


Jednoho slunného dne...

 

 

divnej brouk :: 15. června 2010, 2:59 :: Vaše komentáře (9)

             
divnej_brouk_point_left

Linkuj si ! asdf.sk